Moje osudové vozy - Když auta šimrají v břiše

Co je pro úspěch na sociálních sítích nejdůležitější?

Nejdřív jsem začal používat Facebook pro propagaci časopisů a pro lepší komunikaci se čtenáři. Záhy jsem zjistil, že osobní přístup je víc než přístup značky, byť ta osoba klidně konkrétní značku ztělesňuje. Proto jsem založil svoji fanpage, která od samého začátku funguje spíš jako automobilová komunita pro lidi s podobnými názory. Odjakživa mám rád auta, co mají duši, a těch víc jak sedm tisíc lidí na mém Facebooku to má zcela evidentně stejně. Jsem pyšný, že jsem ani jednou nevložil do propagace žádné finanční prostředky, takže všichni ti lidé u mě na stránce jsou z masa a kostí a se svým vlastním názorem. Víte, ono na Facebooku není moc prostoru na velké psaní, chce to spíš nápad, něco, čím zaujmete a oslovíte. A já jsem postavil svůj Facebook na tom, že píšu, co si myslím, byť se to občas nemusí někomu líbit.

Nadbíhají si vás automobilky, anebo spíše naopak?

To souvisí s tím, co jsem říkal před chvílí. Když napíšete pravdu, tak ta může být někdy bolestivá. Napíšete, že je nějaké auto prostě... no, že se nepovedlo, a lidi z automobilky se pochopitelně vztekají, protože když má vaše slovo váhu a oslovujete desetitisíce, možná statisíce lidí, tak to může být znát na prodejích. Na druhou stranu, lidé si vás váží, protože jim nelžete. A automobiloví fanoušci hodně rychle prokouknou, když je někdo jen tahá za nohu, nebo když jim to naservíruje tak, jak to je. Několikrát v životě jsem o nějakém autu raději ani nepsal, protože by to mohlo poškodit vzájemné vztahy anebo by to mohlo mít vliv na ekonomický provoz časopisu nebo webu. Ale nikdy v životě jsem se nesnížil k tomu, abych o špatném autě napsal, že je dobré. Styděl bych se sám před sebou.

S většinou automobilek mám korektní vztahy, samozřejmě někdy je to čistě profesionální, jindy až přátelské. I na druhé straně jsou totiž lidé, kteří auta buď milují, nebo zkrátka jen chodí do práce.

A co se psaní týče... Kdysi jsme společně s mým bývalým šéfem Antoninem Herbeckem začali psát o autech tak, jak jsme to cítili někde v sobě. Dali jsme víc na emoce, pocity a šimrání v břiše než na holá čísla a čas na stopkách. A lidi to zcela evidentně baví i v dnešním digitálním světě, jen se to takzvaně politicky nenosí. Teď jsou přece důležitější nízké emise a cena, než jestli vás auto chytne za koule a chce vás sežrat zaživa! 

Uživí vás Facebook?

Ani náhodou. Poslední rok dělám pro Novu web AutoTN.cz a sním o tom, že bychom se mohli dostat na televizní obrazovku. Taky píšu články na objednávku a učím lidi řídit. Ale ne jako v autoškole. Učím lidi jezdit ve sportovních autech na okruhu. A poslední dva roky se věnuji i defenzivní jízdě, tedy aby se každý vrátil večer bezpečně domů. Je to nejen o ovládání auta, ale i o psychologii.

Přemýšlel jste o svém vlastním papírovém časopisu?

Samozřejmě, že přemýšlel, ale spíš bych to viděl na blog na internetu. A řekněme, že už se docela blížíme do finále. Dejte mi ještě chvilku, dlouho jsem si to sám ladil v hlavě. 

Jaké auto, které jste řídil, je podle vás nejlepší? A které nejhorší? 

Těch nejlepších byla spousta. Tvrdím, že s auty je to jako s botami. Nemůžete mít jen jedny do práce, na zábavu, na víkend i na sport. A tak říkám, že každý slušný člověk potřebuje minimálně dvě auta. Jedno takzvaně pod zadek, tedy na cestu do práce nebo výlety s rodinou, druhé pro radost a na opravdové ježdění. Ideálně jich je samozřejmě víc – sportovní auto, veterán, limuzína... Ale abych vám neutekl z otázky. Dodnes třeba vzpomínám na svezení s okouzlujícím supersportem Pagani Zonda, na extrémně rychlé Porsche 918, na Mitsubishi Evo VIII, ale třeba i na Renault Clio RS nebo Fiat Panda 100 HP, se kterým jsem jednou v Mostě na okruhu zpráskal celou řadu sportovních aut. Strašně moc totiž pršelo.

No a těch špatných bylo taky víc, většinou jsem na ně ale rychle zapomněl. Ale obzvlášť si vzpomínám na vozy SangYoug Korando a Daewoo Lanos. Jak příšerně smrděly, tak i jely. To byly právě ty testy, které jsem raději nikdy nepsal.

Typická jsou pro vás sportovní auta, jste propagátorem vozů Caterham. Co vás na nich uchvátilo?

Caterham je moje životní láska. Rád bych měl spoustu jiných sportovních aut, ale jako motoristický novinář nevydělávám tolik peněz, abych si je mohl koupit. A ojetý Caterham stojí stejně jako Octavie, v Mostě na okruhu jede rychle jako Porsche 911 GT3 a jeho provozní náklady jsou na úrovni běžného hatchbacku. Před pár měsíci jsem měl šílený nápad a složil jsem zálohu na Porsche Cayman GT4, což je jedno z nejlepších sportovních aut současnosti. Nemám hypotéku, tak jsem si říkal, že bych ty splátky třeba nějak zvládnul. Ale pak se mi to nějak rozleželo, spočítal jsem si to a objednávku jsem s těžkám srdcem zrušil. Měl bych opici, ale neměl bych na banány. Parkoval bych v garáži fantastické auto, ale neměl bych na to, abych s ním jezdil tak, jak si zaslouží, pro co bylo stvořeno.

Nabízíte i testovací jízdy Caterhamem na závodních okruzích. Jak velký je o ně zájem a kolik to stojí? 

Caterhamů je v České republice jen pár, je to přeci jen hodně extrémní hračka, a tak s potěšením dělám taxikáře, většinou na okruhu v Mostě. Tři ostrá kola stojí 2500 Kč a jezdí se v závodním tempu. Někdo to dostane jako dárek, jiný si to koupí, prostě to chce zažít. Když jsem měl na Facebooku sedm tisíc fanoušků, tak jsme společně s dalšími majiteli Caterhamů dvanáct z nich svezli. Schválně jsem vybral lidi, kteří by si to asi úplně nemohli dovolit. Byl to skvělý den!

Vy máte ale i další zájmy. Tak třeba jste vyznavač jetsurfu – jízdy na surfu se zabudovaným motorem...

Jetsurf je úplně nový sport na českém stroji, vymyslel ho totiž a vyrábí Martin Šula v Brně. Svezl jsem se před dvěma lety a tu hračku jsem prostě chtěl. Kombinuje motorsport a vodní sporty. Je to fyzická dřina, kontaktní sport, je to hodně rychlé a úroveň závodů letí extrémně nahoru. Před pár lety jetsurf skoro nikdo neznal, teď na něm závodí třeba motocyklista Jakub Kornfeil nebo pilot Martin Šonka, jezdí na něm třeba i Lewis Hamilton, Valentino Rossi, ale taky ruský prezident. 

Je to nebezpečné? 

Bolí, když se srazíte s jiným soupeřem, ale je důležité uvědomit si, že pořád padáte do vody. Závodění v autě je určitě nebezpečnější.

O tom byste asi také mohl vyprávět... 

To ano, přeci jen závodím s týmem Hello Titty Racing v sérii VLN na Nordschleife, což je starý závodní okruh v Německu, o kterém se říká, že je nejnebezpečnější tratí na světě. Lidi to tam buď milují, nebo nenávidí. Dřív jsme jezdili i světový šampionát vytrvalostních závodů 24h series a občas si střihnu nějaký ten závod s Catem.

Do jaké nejhorší situace jste se v autě dostal? 

Rozbil jsem půl roku staré Ferrari svého šéfa...

Závodění je přeci drahé, jak sháníte finance?

Na můj úplně první velký závod v autě padlo celé stavební spoření, ale chtěl jsem to alespoň jednou v životě zkusit. Společně s partou dalších bláznů jsme si pronajali závodní Mini a jeli jsme 24hodinovku v Barceloně. Naštěstí jsem kolem sebe měl a mám přátele, díky kterým nezůstalo jen u toho jednoho závodu. Jsem jim za to neskonale vděčný, neumím ani říct, jak moc. Já jsem sice blázen do aut a možná o nich umím dobře mluvit a psát, ale jsem mizerný obchodník a neumím si říct o peníze.

Máte nějaký motoristický sen? Auto, které byste chtěl když ne vlastnit, tak alespoň řídit, ale ještě se vám to nepovedlo?

Jak asi tušíte, je jich strašně moc. Stará závodní auta, moderní supersporty... A pak jsou auta, která jsou považována za ikony, ale ty snad už ani řídit nechci. Bojím se, abych pak nebyl zklamaný a ten svůj sen si nepokazil. Nebo naopak, abych ho pak nepotřeboval vlastnit. Teprve nedávno jsem totiž splatil půjčku na staré Porsche 911, kde to přesně tak bylo. Stačilo krátké svezení a beznadějně jsem se zamiloval.

Máte nějaké životní motto? 

Mám, ale není z mé hlavy, kdysi dávno jsem ho někde četl. A držím se ho zuby nehty. „Až se ti jednou v hlavě promítne celý tvůj život, tak ať je na co koukat!“